Občas se mi stane, že se seznámím v reálu s někým, kdo čte tyhle stránky, a po čase mi má potřebu říct: „Hele, proč Misantrop, když se s lidma normálně bavíš?!“ Proč bych se nebavil s lidma? Jsem přeci misantrop, ne debil!

Ale ne, teď vážně – proč Misantropův zápisník?

Může za to jeden článek z bloggerského pravěku.

„Skoro týden mě bolí koleno a za pět dní mi bude jednatřicet. Ženu mám v Německu na školení, špatně usínám a probouzím se jak zmlácený.“

Tak vidíte. Je mi čtyřicet, koleno mě bolí už devět let, usínám jen díky práškům na spaní a probouzím se svěží. Hromadné veselice stále nesnáším, je mi dobře doma a z akcí odcházím brzy a střízlivý.

Stále nemám o lidech žádné iluze, dost možná jsem za tu dobu i nějaké další ztratil. Spousta lidí, které bych v reálném životě nepotkal, se dostala na internet, a tak je potkávám aspoň virtuálně. V rámci autoterapie si zajdu občas počíst, nasát jejich duševní obzory a uvědomit si, jaké štěstí mám, že se s nimi nemusím potkávat.

Připomíná mi to historku z nedávna, kdy jsem měl to štěstí komunikovat s něčím jako starým známým. Je to můj vrstevník a patří mezi základ země, dělný lid atd. Mimochodem, jasně to vysvětluje, proč svojí matce na snahu informovat mě o tom, co dělají moji bývalí spolužáci a známí, odpovídám lakonickým „neznám, nezajímá, nevím kdo to je, nechci to vědět„.

Poslechl jsem si, jak za komunistů bylo líp („Tys tehdy nadával, to byla taková ta mladická póza, žejo? Sám teď musíš uznat, že to zas tak strašný nebylo!„), jak se teď mají dobře jen hajzlové, lumpové, podvodníci, zloději a tuneláři („A jak se máš ty?“ – „No, já se mám dobře…„) a bral jsem to jako takovou sondu do duše běžného člověka. Když jsem ale odmítal přitakat, že teď se máme úplně nejhůř ever, co jsme se kdy měli, připomněl jsem mu, že má materiálně mnohem víc i přes tu proklamovanou chudobu, že má telefon on, jeho žena i jeho děti, zatímco „za komunistů“ chodil celý jejich barák telefonovat k sousedovi, který jediný ten telefon měl, tak začal být jízlivý a rýpavý. „Nojo, ty se máš dobře…“ Nojo, mám. Taky se starám, abych se měl dobře, učím se, snažím se hledat příležitosti…

Hovor pomalu břednul. Nakonec, asi ve snaze najít zase souhlasné téma, prohlásil, že ať tak či onak, stejně je za tím vším ta zpropadená židozednářská světovláda; manipulují s námi, rozumíš, oni mají ty peníze a ovládají svět…

„Mně ta židozednářská světovláda docela vyhovuje,“ prohlásil jsem. „Já jsem totiž Žid a svobodný zednář k tomu…“

Jasně, nebylo to moc taktní a někdo by to mohl označit za ubohé. Ale to o tom účelu, co světí prostředky, jistě znáte.

Bylo ticho. Dlouho. Pak následovalo lakonické: „Aha. Teď už je mi to všechno jasné.“ A byl pryč, ani se nerozloučil.

Smál jsem se ještě několik minut.

Jojo, je mi čtyřicet, tu a onde mě pobolívá, ze společenských akcí jsem stále omluven a o lidech nemám iluze. Dá se říct, že jsem vlastně spokojený.