(Psáno pro IHNED)
Dlouhá léta jsem hrál se svou matkou takovou hru:
Matka: “Potkala jsem Otu Koutka, ten chodil na gympl do béčka, ne?”
Já: “Ota? Nevím kdo to je…”
Matka: “Ale víš, chodil na gympl… Byli jste spolu v tanečních!”
Já: “Ne, nebyli…”
Samozřejmě že jsem Otu Koutka znal a byli jsme spolu v tanečních. Jen jsem z legrace tvrdil o něčem evidentním, že to tak není, aniž bych tušil, že to o mnoho let později nazvou sociologové slovy “post-truth”. Později jsem přitvrdil:
Matka: “Potkala jsem Helenu. Ta s tebou chodila na základku…”
Já: “Nechodila!”
Matka: “Nekecej, chodila s tebou do třídy.”
Já: “Nikdo takový do třídy nechodil…”
Matka (ukazuje na fotku ze základky): “Tohle je ona!”
Já: “Ne, to není ona!” (samozřejmě že je…) “Tahle se jmenovala Beáta Douděrová!”
Matka: “Co to meleš? Jaká Douděrová? To je Helena, vždyť ji znáš!”
Já: “Ne, žádnou Helenu neznám!”
Matka: “Jak to, že neznáš žádnou Helenu?”
Já: “Neznám, nikdy jsem jméno Helena neslyšel!”
Matka: “A co teta Helena? Od strejdy Jendy…”
Já: “Já žádného strejdu Jendu nemám!” (Mám, samozřejmě, a jeho žena je Helena, jak jinak)
Tuhle hru jsme hráli na tisíc způsobů a moje důsledné popírání zcela zjevných faktů (“Mami! Já nikdy na gympl nechodil! Tam chodil můj bratr Luboš!” – nemám žádného bratra a na gymnázium jsem chodil) dokázalo matku spolehlivě vykolejit. Když jsem byl hodně přesvědčivý, vypadalo to, že minimálně na zlomek sekundy zapochybovala…
Říká se tomu prý post-truth, a přeložil bych to asi jako “popravdivostní” doba, společnost, politika. V ní jako by bylo úplně jedno, co je nebo není pravda. Kdysi jste se třeba dohadovali o světových stranách, jeden tvrdil, že sever je támhle, druhý že ne, že je támhle, pak jste vytáhli kompas, střelka ukázala jedním směrem, a bylo to. Ten, kdo ukazoval jinam, uznal, že neměl pravdu, protože s realitou nelze moc dobře polemizovat.
Postmoderní doba pak přinesla touhu polemizovat s realitou a relativizovat ji. Sever je sice podle kompasu, mapy, Slunce i lišejníku támhle, ale ten můj směr je taky dobrý, a vůbec: je to jen konvence, že severu říkáme sever a tomu mému směru jihovýchod, ale když mému směru budeme odteď říkat “sever” a tomu tvému třeba “houba”, tak v takovém případě budu mít pravdu já, a vůbec, ta moje konvence je stejně dobrá jako tvoje, a pokud tvrdíš, že ne, tak uvidíš, udělám happening a pouliční festival, ve kterém tvoje šovinisticky nadřazené trvání na dogmatu zesměšním!
Bylo to neobyčejně protivné a otravné, ale stále bylo jasné, že dotyčný vnímá, že je jaksi dobré mít svá tvrzení v souladu s realitou. Třeba i kdybychom měli realitu přejmenovat. Post-truth jde dál, a naprosto ignoruje jakýkoli soulad řečeného se světem okolo. Stojíte po kolena ve vodě a řeknete, že tu žádná voda není. “A co je tohle?” volají okolo vás a dokazují vám, že to teče, že je to bezbarvé, že je to pitné, ti nejdrsnější chystají elektrolytický rozklad na vodík a kyslík, ale vám je to jedno. Vy možná sami víte, že stojíte po kolena ve vodě, ale řeknete: “Ne, žádná voda tady není!” Protože vy nesdělujete vědeckou informaci, přeci. Vy popisujete emoci! Za hodinu budete klidně tvrdit, že stojíte ve vodě. Na realitě se nezmění nic, ale emoce bude jiná, protože to takhle chcete, a komu se to nelíbí… že…?
Nevím, jestli jsem svojí matce sděloval nějakou emoci. Spíš bych se přikláněl k tomu, že jsem si z ní docela obyčejně utahoval. Nahrává tomu i fakt, že většinou nakonec pochopila, jak se věci mají, a utnula to nějakou – čtenáři prominou – mateřsky vlídnou promluvou ve stylu: “Dělej si vola z někoho jinýho, na takový blbý hemzy nemám čas ani náladu…”
Mohla by, prosím, paní Ovčáčková zasáhnout a říct svému synkovi, t.č. nižšímu státnímu úředníkovi, něco podobného?