Znáte ten pocit, jak se člověk probudí v šatech, v nichž den předtím propařil na fesťáku celé odpoledne a celý večer a do noci pak seděl a kalil v hospodě? A jak pak vstane a jde domů a den je trochu šedý. Parta lidí je pryč, rozešla se, a je čas jít domů. Sami stojíme na zastávce a město je trochu cizí, jako bychom se ho nemohli dotknout. Nikdy jsem tyhle chvíle neměl rád.
Na fesťáky s partičkou už nejezdím, pařby nesnáším. Chci jít brzy spát a ráno nemuset někam jet.
Chodit ven byl pro mne ten největší trest.