(Psáno pro IHNED v srpnu 2016)
Pořád čtete, jak se na nejnižších příčkách prestiže povolání umisťují politici a právníci, a člověk by tomu docela i věřil, dokud nepotřebuje třeba postavit dům, předělat vodovod, udělat skříň na míru nebo vysekat novou zásuvku.
Hrůzostrašné historky s řemeslníky vám každý vysype na potkání z rukávu. Třeba já: truhlář, co montoval skříň, přišel v botách od malty. Co schod, to bílý flek. Pak se zul, ale to bylo ještě horší. Když montoval sklo do dveří, zjistil, že nemá silikon, tak pro něj vyrazil. Po hodině přivezl tubu svítivě zeleného silikonového tmelu a jal se montovat mléčná skla do hnědých dřevěných dveří tmelem barvy mimozemšťana Alzáka. Nenamontoval, protože zjistil, že si to sklo uříznul o dva centimetry delší. Druhý řemeslník přišel opravit trubky s vodou. Dal se do práce, aniž by třeba pod sebe hodil plachtu, nebo aniž by řekl “hoďte si ty boty stranou, bude do nich padat omítka”. Další popálil tavnou pistolí plastové dveře. Poslední tvor tohoto typu přišel vyměnit vodoměry – a po pár hodinách přestala téct voda. Nakonec jsem rozmontoval trubku sám a zjistil, že řemeslník zapomněl sundat plastovou čepičku, co je na výstupu vodoměru, takže ta postupovala pomalu trubkou, a nakonec se zasekla a ucpala přítok.
Abych jen nehaněl: chlapík, co opravoval plynové kotle, byl starý praktik a profík. Zámečník, co mi přijel opravit zalomený klíč, dorazil za dvacet minut, opravil všechno velmi rychle a mezi řečí seřídil dveře, aby nedrhly. “To nechte být, to je maličkost,” povídal, když jsem mu chtěl za nastavení zaplatit… Jsou dobré výjimky. Ale jsou to asi fakt výjimky.
Známý, který si nechal postavit nízkoenergetický dům, při slově “řemeslník” vidí rudě. Aby ne – na jeho novostavbě se vyřádilo hned několik řemeslníků, takže má třeba sice speciální izolační okna, ale pod nimi škvíru, kterou mu v zimě fouká sníh. Elektrikář mu zapojil troubu takovým způsobem, že její první zapnutí vyrazilo jističe až na ulici. Úsporné žárovky sice svítily, když měly, ale po vypnutí začaly blikat. No a když na Štědrý večer poprvé zatopil v krbu, tak netušil, že za pár hodin rozseká krb sekerou, protože z něj poteče voda proudem (protože ji nějaký koncesovaný živnostník táhl skrz kouřovod v plastové trubce). Jasný pokyn “Plyn tudy okolo domu, protože támhle bude septik” se po několika hodinách proměnil v mělký příkop, tažený přímo přes septik, protože “pane, tudy to je kratší, my tomu rozumíme!”
Soused s lichoběžníkovou kuchyní zase narazil, když chtěl pokládat dlaždice od středu místnosti ke zdi. “Pane, to se dělá vždycky od zdi!” Soused protestoval: “To se možná dělá, ale ta zeď není rovná, ta je křivá, takže začněte odsud a jeďte ke zdi. U zdi nerovnost nevadí, tam to bude schované pod linkou!” Kdo si myslí, že řemeslník odpoledne hlásil: “Máte to položené, ale je to uprostřed tý místnosti nějak křivý,” má bod. To, že dotyčný položil v koupelně obkladačky na zem a dlaždice na zeď, protože ho zmátlo, že má obojí stejný vzor, a ještě si stěžoval, že ty obkladačky jsou nějaké tlusté, je už jen třešnička na dortu.
O schopnostech přijít včas, natož brzy, přivézt si s sebou materiál a ukázat aspoň nějaké základy racionálního uvažování si zkrátka velká část řemeslníků může nechat zdát. Většinu domácích prací tohoto druhu si proto dělám sám. A vy taky, nemám pravdu? Ostatně i díky tomu vznikla instituce, zvaná “hodinový manžel”, což je chlapík, co si opraví vodovodní kohoutek a vymaluje špajz, jen to udělá v cizím bytě. A nezřídka kvalitněji, než řemeslník.
Což řemeslníci nemůžou nechat bez povšimnutí. Oni jim totiž “berou práci”. A tak tlačí přes legislativu s tím, že by hodinovým manželům rádi zakázali dělat to či ono. Jako fakt. Řemeslníci, jejichž pověst je naprosto tragická už od socialismu (a moc se nezlepšila), nadávají na to, že jim práci bere někdo, kdo přijde dřív, má míň výmluv (“víte, my támhle děláme novostavbu, tak na vás nemáme čas”) a práci udělá mnohdy líp, než ten koncesovaný a vyučený.
Opakuje se spor “taxikáři versus Uber” a “Hoteliéři versus AirBnB”. Zkrátka spor “koncesovaných, co si užívají teplíčka svého monopolu” a těch, co sice koncesi nemají, ale ta práce je baví.
Možná by místo vymýšlení zákonných omezení prospělo zvednout trošku prestiž řemesel. Hloupé je, že to sami řemeslníci zjevně moc nezvládají – schválně, kolik z nich šlo na řemeslo jen proto, že “by se nedostali na střední” (kam tedy dnes už berou skoro každého, jen aby se zvedlo zastoupení středoškoláků v populaci).
Můj kolega se rozhodl, po mnoha letech práce ve velkých IT korporacích, že se vyučí na kuchaře. Vaření ho dlouhá léta baví, tak proč ne? Možná by tohle byla cesta… Vyučit se v dospělosti něčemu, co nás baví, a ukázat, že řemeslo neznamená jen lempla v umolousaných montérkách.