Některé věci se ani po dvaceti letech nezmění. Na druhou stranu nikdo nemládne, ani hoši z Vanessy.

První comeback Vanessy s Ave Agony jsem lehce pominul. Zas tak mě to neoslovilo a kdybych si měl tuhle desku někam zařadit, bylo by to zhruba k Disco Bastards. Ale nové Antidotum s vlajkovým songem Dobře organizovaná tlupa je jiný kafe.

Úplně na rovinu: Tlupa je z celé sady nejsilnější, ale zbytek je velmi vyrovnaný. Takže ano, rozhodně stojí za koupi. Na zvuku je slyšet, kam se posunula technologie za ty roky i to, jak producent dokáže vypíchnout zajímavé momenty a dát zvuku správný sound. (Předchozí výrok nominuju do soutěže o nejděsivější klišé hudebních recenzí.) Ne, žádné inovátorské zvukové nápady se nekonají, stále je to ten samý mix kovových úderů, ploch a brutálních samplů jako v 90. letech.

Ale přiznejme si na rovinu: Vanessu neposlouchal nikdo kvůli eufonickým harmoniím. Minimálně polovinu vjemu tvořily Samírovy texty, a tak je tomu i na Antidotu. Je pravda, že za těch dvacet let se témata, o kterých Samír píše (polosvět, odvrácená strana společnosti, sex, násilí, drogy), dostaly do textařského mainstreamu a futruje si s nima kušnu každej třetiřadej rapper, drsnej jak šmirgl desítka. To, co dělalo Vanessu Vanessou, a stále dělá, je „příběh Vanessa“. Autentičnost. Takže vězte, že „holky z Moravy, co nalítly albánskýmu ksindlu a teď jedou svázaný a zbitý v kufru auta na svou poslední cestu“ jsou reálné stejně jako „expřítelkyně, které jsem nabídnul lajnu“ (a ani na sekundu nepochybujte o tom, že to přesně tak bylo). K „příběhu Vanessy“, kapely extrémní až za roh, patří popálení návštěvníci koncertu, bitka na pódiu, zpěvák, který si ustřelí hubu plynovou pistolí, šňupání přímo na koncertu… a všechno tohle dohromady katapultuje Vanessu na žebříčku drsných kapel na přední místa. Překonal by ji snad jen Törr, kdyby Vlasta Henych po večerech obcoval s mrtvolama a přiznával to v rozhovorech, ale jinak – lituju, všechny „bulvární skandály“ a ožralé celebrity jsou proti Vanesse historky z nedělní školy.

Vanessa je dneska velmi logické spojení výrazných osobností: Samíra Hausera, talentovaného autora s neskutečnou imaginací, hnaného vnitřními běsy, Jakuba Horáka, jednoho z mála autentických bohémů, který si na rozdíl od chudých nadaných básníků může dovolit z peněz za reklamy třeba… hmmm, třeba produkovat Vanessu, Mirka Papeže, který svou schopnost psát elektronickou muziku dokazuje posledních dvacet let, a Jardy Stuchlého, druhdy bubeníka hardcorové formace Majklův strýček, který už před dvaceti lety bubnoval tak zběsile, že vypadal, jako by měl každou chvíli umřít. Všichni tihle pánové jedou rozhodně naplno a Horák s Hauserem žijí svoje životy tak, jako by tvořili umělecké dílo. Minimálně Jakubův život jednoho dne někdo vezme, zarámuje a pověsí do galerie mezi Duchampův pisoár a barevný portrét Mao Ce-Tunga.

Dá se ještě dneska, v desátých letech, takhle šokovat? Je samozřejmé, že na křtu desky v Rock Café byly na pódiu pověšené „pytle s mrtvolami“ (rozvěsil Pablo de Sax) a že zadní projekce se skládala z neuvěřitelných gorre snímků, ale kritika se nad tím dneska už asi ani nepozastaví. Tím míň obecenstvo, které se z devadesáti procent skládalo z lidí, co na Vanessu chodili v 90. letech. Na křtu se sešlo několik set čtyřicátníků v černém oblečení a pár desítek mládežníků. Když jste v davu řekli „koncert v Belmondu na Jiřáku“, tak se okolo vás otočilo minimálně pět lidí, kteří „tam byli taky“ (zbývající tři by se otočili taky, ale dneska už jim ty uši tak dobře nesloužej, takže vás neslyšeli…) A tahle skupina lidí si přišla na tu svoji Vanessu, jak ji zná a má ráda.

Rock Café je jednoznačně mizerná volba na takovouhle akci. Malý prostor s divným zvukem. Naštěstí vadilo jen to první; dilema divného zvuku vyřešil zvukař tím, že pustil aparaturu na plný výkon, takže se jednotlivé skladby slily do bolestivé hlukové koule, která se valila sálem a ničila na co přišla. S kolegou Flarem jsme tipovali u jednotlivých songů, co jsou zač, a občas se nám podařilo ten bordel dešifrovat až někde u refrénu. Ale na koncerty Vanessy se nikdy nechodilo poslouchat, tam se chodilo trpět a sdílet svoje utrpení s ostatními. V tomto punktu tedy OK. Písničky si pusťte doma.

A skandál? Jak se to vezme. Nahá holka s diskokoulí na hlavě. Neustále odbíhající Samir, zvracení i šňupání přímo na pódiu, dvouhodinové zpoždění, žádný křest… takže vlastně ani ne. Byla to Vanessa taková, jakou ji známe, ve velmi dobré formě, s muzikou našlapanou energií. Škoda jen, že ji skoro nikdo neslyšel. A ti, co stáli za mnou (203cm) a Flarem (210cm) ji ani neviděli!

Největší skandál tak je snad to, že nezahráli Kolumbii a že jako přídavek dali Fízla na speedu. Já osobně byl spokojen: Vanessa žije, potkal jsem se s různými známými, se kterými jsme se leta neviděli, seznámil jsem se s novými lidmi a o půlnoci jsem byl, jako spořádaný čtyřicátník, doma. A ta deska je fakt dobrá.

PS: Díky za vstup Adamovi, Mírovi a Samírovi.