Od Chomskyho mám nejradši ty jeho plastiky, hlavně figurální. Je to asi nejlepší plastický chirurg, co znám!

Nedalo se tomu utéct.

Začalo to gerontofilní parasexuální patetickou fantazií, kde se autor vyznal z toho, jak úžasné bylo jít na Jeho přednášku, poslouchat Jeho teplý hlas a dívat se na Jeho velké chlupaté ucho:

Ale potom jsem ho drze oběhl a oslovil přímo Chomského: „Noam!“ Nasadil okamžitě svůj dětský úsměv. Má talent být bezprostřední a upřímný až připomíná malé dítěte. „Vyměnili jsme si nedávno emaily, psali jsme si mimo jiné o Bělorusku.“ udýchaně jsem mu povídal. „Ja, ja, ja.“ Přikyvoval tak, že bylo jasné, že si přece jenom nakonec určitě nevzpomněl. Ptal jsem se ho, jestli by mu nevadilo, když bych někde vzadu postával a poslouchal ho. Nakláněl na mě ucho, velké a s chlupy. Začalo se mi chtít brečet. Uvědomil jsem si, že mluvím s člověkem, jaký se nenarodí ani jednou za století. Nejcitovanější žijící člověk planety, který nejenom přispěl k rozvoji humanitních věd, ale zároveň je nejvlivnějším společenským a politickým komentátorem. Aktivistou s morální integritou prokázanou mnohými hodinami nesobecké práce mimo jeho povolání. Vnímal jsem jeho teplý hlas, který jsem do té doby slyšel jenom přes mikrofon. 

Nebojte, nakonec to dobře dopadlo a čistá láska (nebo co to, kurva, bylo) zvítězila.

Pak, jestli jsem to dobře pochopil, na nějakém veřejném podujatí řekl Chomsky spoustu věcí, a mezi jinými i to, že východoevropský disent byla proti odpůrcům jiných režimů ještě relativně selanka, což je věc, kterou tvrdí konzistentně dlouhá léta, a připojil nějaké latinskoamerické disidenty, což taky říká už dlouho.

Čili s básnickou licencí řečeno: Přivezli si havrana, on jim doma krákal.

Načež se jedni rozčílili, že Chomsky popírá utrpení Panhavla a dalších disidentů.

Druzí se rozčílili, že první jsou Hájek a provinční zápecníci, kteří by měli být rádi, že Chomsky má tak pronikavý úsudek, a že to je bída našich intelektuálních elit, co se odkopaly.

Třetí se rozčílili, že druzí jsou provinční flagelanti, co haní všechno české a lezou do řiti kdekomu, i kdyby to byl Chomsky, což je americký Hájek.

Čtvrtí se rozčílili, že Chomsky řekl spoustu jiných věcí, ale první až třetí řeší jen jeden podružný detail.

Pátí se radovali, jak všechny předchozí Chomsky nasral, jojo, je to halt formát.

Šestí se radovali, jak to Chomsky nandal sebestředné středoevropské inteligenci…

Sedmí – no, ti asi o víkendu nepracují, ti se projeví asi až v pondělí.

Někdy, to vám povím, je velmi příjemné být nekulturním neintelektuálním buranem a dopřát si luxus nemít na něco názor. To takhle sedíte v křesle, dlabete popkorn a jen si odškrtáváte jména podle toho, do které škatulky padnou. „Hele, XYZ napsal článek… to bude trojka!“ – a fakt že jo, XYZ nadává pražské kavárně (tedy prvním, druhým, třetím nebo pátým) za to, že uctívají někoho, kdo popírá Pol Pota („Jo! Je to kategorie 3!“)

V zásadě mi to je ukradené, ale když už mi tím šermujete před nosem, tak mi dovolte říct, že takhle z odstupu je to docela sranda sledovat.