Před lety jsem psal pro Digiweb, součást iHNedu. Co týden, to jeden sloupek. Teď tím listuji a koukám, jak jsem byl, ehm, nadčasový. 🙂 Tedy aspoň u některých článků. U zbytku si dneska už nikdo ani nevzpomene, o co tehdy šlo. Zaslouženě.
Je nezávislost garantována tím, že do informací může mluvit kdekdo – jen ne ten, koho se týká? Nebo mohu měnit informace o sobě, pokud nejsem vláda, korporace či jiný nepřítel nezávislosti informací (o tom, kdo je nepřítel nezávislosti informací rozhodují samozvaní přátelé nezávislosti, jak jinak)? A když by tedy úředník z, dejme tomu, NASA nesměl změnit článek, kde se o NASA píše, není to popření onoho principu? Či je ten princip selektivní a s tím „každý může měnit” to není tak žhavé? Poněkud mi z toho celého smrdí přesvědčení, že bohatí či mocní jsou zlo a vše, co dělají, dělají vždy a pouze s úmyslem manipulovat. Což, to je pochopitelné, protože takový přístup umožní legitimizovat činnost chudých bojovníků za nezávislost, kteří se tak z party naivních šašků mění ve strážce nejvyšších hodnot.
Já také brouzdám po webech. Ano, vidím, že porno (to dospělé) na webu je. Ale nikde nevidím dětskou pornografii – a to je mi divné, protože, když je_potvrzený obrovský nárůst_, tak by měla být na každém rohu, ne? Netvrdím že dětské porno neexistuje či že na internetu není, toho jsem dalek. Jen – a to píšu zcela vážně – jsem ho ještě nikde neviděl (po pravdě jsem ani nehledal). Natož abych se s ním denně setkával při běžných internetových zkušenostech. Po internetu se pohybuju denně mnoho hodin, ostatně internet mne živí, při brouzdání se dostanu na lecjaké weby, ale nikde jsem nenarazil na nějaké hambaté obrázky s hambatými dětmi. Zajímalo by mne, na jaké weby chodí Jiří Hlavenka, že jeho běžná denní zkušenost potvrzuje obrovský(!) nárůst šíření (i) dětské pornografie na internetu. Má běžná denní internetová zkušenost nemůže potvrzovat (či vyvracet) nějaké trendy s dětským pornem – já se s ním totiž nesetkávám! Těžko říct proč, asi mám zapojený nějaký jiný internet než ostatní lidé a Jiří Hlavenka.
Stejně tak i vydavatelé internetových deníků, webzinů, provozovatelé diskusních fór či blogeři omezením diskusí nesledují nějaké „vyšší sociálněinženýrské cíle“, nechtějí vytvářet iluzi světa bez rasismu, vulgarity a blbců, ani se nesnaží existenci těchto jevů před svými čtenáři utajit. Pouze si nepřejí podobné výlevy cizích lidí prezentovat na svých stránkách
O nebývalých možnostech spamování:
Právě teď se otvírá spammerům nová Bonanza s názvem „sociální software“. Všelijaké komunitní služby, agregátory zpráv, sdílení odkazů a podobné aplikace jsou, alespoň v České republice, pole spamem doposud neorané. I když první vlaštovky už jsou… Například v české obdobě del.icio.us, službě jagg.cz, se začínají objevovat odkazy, které jsou zjevně spamem. (před chvílí například azbukou psaný odkaz na „ubytování v Karlových Varech“ vedoucí na jakousi pofidérní stránku.) Budeme moci sledovat takříkajíc „v přímém přenosu“, zda se v praxi uplatní – zastánci socioware předpovídaný – „pozitivní efekt komunity“, která vytlačí podobný odpad na okraj zájmu, nebo zda zvítězí brutální síla spambotů, kteří zaplaví jagg tisíci odkazů ze stovek účtů a promění ho tak v naprosto nepoužitelnou službu, která nebude mít nic zajímavého k nabídnutí.
„Četla jsem to na internetu“ je pro někoho i dnes zaříkávadlo, kterým se zaklíná a podporuje jím důvěryhodnost vyřčeného. Asi v nich zůstává ono staromilské přesvědčení, že ten, kdo tam ty informace dává, ví, co dělá. A že kdyby to dělal špatně, tak ho „někdo“ vyhodí a on tam ty informace nebude moct dávat, tím pádem tam tedy nebudou, takže když tam jsou, znamená to, že jsou dobré. Víra v kvalitu informací, pramenící snad z neschopnosti kritického uvažování.
Jedním z nejspolehlivějších orientačních pravidel, podle kterého mohu usoudit, zda je nějaká služba pro mne, je „pravidlo oslovení“. Pravidlo je velmi prosté: Pokud se mnou služba komunikuje rozkazovacím způsobem v druhé osobě singuláru, tak nejsem její cílovou skupinou! Méně učeně řečeno: Když mi to tyká a sugeruje, abych něco udělal, tak jdu od toho.
Spectrum přineslo zárodky věcí, které dnes objevuje internet. Spectristé si vydávali vlastní časopisy, i elektronické (NEW POKE magazín), sdružovali se do klubů a vytvářeli komunitní výměnné sítě s úžasnou (na tehdejší poměry) rychlostí šíření dat. Byly to nostalgicky krásné časy, vpravdě průkopnické. Informace nebyly, všechno se člověk musel naučit sám, pochytat z cizích programů, z kusých zmínek v článcích v Amatérském rádiu, … Naštěstí bylo Spectrum jednoduché, jako ostatně všechny geniální věci, takže člověk při programování věděl, že stojí sám proti procesoru, jeden na jednoho, muž proti stroji. Férový souboj, který končil buď tím, že to fungovalo, nebo známým „(C) 1982 Sinclair Research Ltd.“ Tehdy si i průměrný programátor dokázal naprosto přesně představit, jak to v tom stroji funguje, co se tam děje a proč, a to až na úroveň procesoru…
Žádná pravidla, byť sebeúzkostlivěji dodržována, nezajistí zajímavý a úspěšný blog. Kdyby ano, tak blogosféru nebudou tvořit z 95% blogy nezajímavých lidí s nezajímavým stylem psaní. U blogu, tedy u osobního, autentického a subjektivního zápisníku, platí bezezbytku to, že je obrazem osobnosti svého autora. Nezajímavá, tuctová, všední osobnost zajímavý blog nevyčaruje, byť by psala bez chyb a o úžasných tématech. Výrazná osobnost na druhou stranu může psát třeba o paličkování krajek – a bude to čtivý a zajímavý blog! Je to pro mnoho bloggerů možná smutné zjištění, ale je to tak. Je pravda, že aktivní bloggeři se mohou časem „vypsat“ a naučí se zacházet s jazykem na úrovni, předčící lecjakého vysokoškoláka a většinu novinářů. Jenže schopnost psát je jen část onoho pravidla. Sama o sobě na zajímavý blog nestačí.
Jistě, myšlenka komunit je lákavá a bylo by krásné, kdyby to fungovalo tak, jak si teoretici představují. Jejich představám je ale společná jedna chyba: Ignorují realitu, ignorují lidskou přirozenost a vycházejí z premisy, že lidé jsou v jádru dobří, a pokud ne, tak dobří budou, když se jim řekne. A tak se stále znova a znova potkávám s vážně míněným názorem lidí, co podlehli téhle komunitární iluzi. Naposledy třeba pan Donát, který na jakési konferenci prohlásil, že (a teď se omlouvám, pokud necituju přesně) „komunita je zárukou správnosti obsahu“. Bylo by příliš laciné se do tohoto výroku trefovat, bylo by příliš laciné dokazovat, že komunita není zárukou správnosti, leda průměrnosti, a bylo by i velmi unfair vytáhnout jeho sázku s Davidem Antošem. (…) Příliš často jsem byl v situaci, kdy jsem věděl, že pravdu mám já, ale proti mně stála komunita, která byla přesvědčená, že pravdu má ona, protože jich je hodně.
Teď přišel z Maďarska další podobný server, mojiznami.cz. Ptal jsem se k čemu to je. Vždyť na to, abych měl přehled o svých známých, nepotřebuju graf ani webovou službu… Dostalo se mi odpovědi, že „to je jen hra”.
O bloggerských sebraných spisech:
Úspěch Ostravaka však, bohužel, vyvolal těžké duševní pohnutí u spousty nakladatelů, vydavatelů, promotérů, agentů s teplou vodou a dalších pijavic, kteří náhle dostali ujímání při sledování žebříčku nejprodávanějších knih a začali velmi přesnými matematickými operacemi s velmi hrubými odhady počítat, kolik že se na Ostravakovi dalo vydělat. „Na Ostravakovi vydělalo nakladatelství pět mega!“ hlásil mi tuhle jeden a oči mu horečnatě plály… Přímo jsem viděl, jak v duchu násobí šest miliónů počtem blogů v Česku (dnes v sedm hodin ráno tu bylo 287.311 blogů, ±40%), jímá ho závrať, ze samého rozrušení polyká Nitrazepam a musí si jít na chvíli lehnout. Na tomto místě musím podotknout, že konspirační teorie o Ostravakově blogu coby „rafinované reklamní kampani na knížky“ jsou sice poutavé a mohou si je vyprávět marketéři a promotéři jako „marketing legends“ u plápolajících táboráků z nalámaných reklamních tužek, ale skutečnost je mnohem prozaičtější. Něco o tom, když dovolíte, vím, takže se znovu a znovu bavím, když čtu vševědoucí chytráky (o takové v diskusích nikdy není nouze), kteří do toho viděj a ani realita je nemůže zmást: „Ale prosímtě, to je jasný, šlo od začátku o reklamu na ty knížky”. No, když tomu chcete věřit…
Osobně chápu daň jako poplatek za služby, které mi poskytuje stát. Tomu rozumím. I když to jsou často služby nekvalitní a zbytečné a leckdy to je vysloveně vyhazování peněz oknem. Ale budiž. Jsem naivní a chci věřit tomu, že stát si bere peníze z takových příjmů, u nichž mi nějak zajistil některé prostředky k jejich získání. I když vím, že to tak není a stát prostě bere jen ze všeho, kde se hýbou peníze. A tady se peníze hýbou. A dokonce přes hranice států! A bez cel, kvót a omezení. Takový John z Melbourne má virtuální sekyrku a domluví se s Peterem, že mu ji za dolar prodá. John dostane reálný dolar, Peter virtuální sekyrku. Peter pak půjde a tuhle virtuální sekyrku prodá Dieterovi za jedno reálné euro. A státy šílí, protože vidí, že by mohly zdanit dolar i euro – a nakonec by mohly zabavit i tu sekerku, protože neodpovídá euronormě.
Provozovatel o své službě tvrdí: „Media Blog aspiruje na to stát se nejlepším systémem pro sledování opravdu zajímavých novinek na českém internetu, a to za přispění vás všech, kteří rádi brouzdáte a dělíte se s přáteli o zajímavé zprávy.” Zde by bylo možno ironicky podotknout, že aspirace daleko předběhla realitu.
Během těch šesti let jsem vyměnil case, vypalovačku, přidával jsem disky, dvakrát jsem změnil procesor a dvakrát grafickou kartu, vystřídal jsem dvě klávesnice a myší několik – a takhle se postupně můj počítač proměnil z onoho Durona s 40GB diskem až k dvouprocesorové obludnosti s terabajtem diskové kapacity, co mám teď. I když jsem si za těch šest let nikdy nový počítač (ve smyslu „nové sestavy”) nekoupil, takže bych měl mít stále ten první, přesto ten, co mi tu leží pod stolem, rozhodně není ten kdysi koupený. Jediná součástka už není původní. Snad jen některá data. Ale kdy přišel bod zlomu a ze starého PC se stalo to nové?
Paní Prchalová údajně prohlásila: „Podle dosavadních odhadů České protipirátské unie si pirátský záznam Simpsonů s českým dabingem stáhlo na 100.000 lidí, kteří by za vstupné do kina utratili deset milionů korun.” A to se mi moc líbí, tohleto. Jen mi připadá, že je to výrok poněkud polovičatý a že paní Prchalová nejde do důsledků. Když už tedy předpokládá, že každý, kdo si film stáhne, by na něj šel do kina, tak musí se stejnou logikou předpokládat, že by si v kině každý návštěvník koupil popkorn a kolu. Tudíž měla počítat dál: Ti lidé, co kvůli tomu nešli do kina, si nekoupili popkorn. Sto tisíc porcí popkornu po dvacce, tedy další škoda dva miliony. Taky v těch kinech nevypili padesát tisíc litrů coly, to jsou další milionové škody, řekněme litr coly za pětikorunu, to máme dvaapůl dalšího milionu. Taky neviděli před filmem reklamu, takže si nekoupí propagované zboží – další škoda! Navíc tím, že film sledovali v osekané verzi, přišli i o úvodní protipirátskou agitku, takže se z nich stanou taky nahrávači, ergo máme sto tisíc nových zločinců. A jestliže každý způsobí zase škodu za patnáct mega, tak to máme nějakých jeden a půl bilionu Kč – a tohle všechno měla paní Prchalová napočítat taky! Nemluvě o tom, že si těch sto tisíc lidí nekoupí DVD (40 milionů Kč)…
Pomalu začínám podléhat myšlence, že Ochránci čehokoli (přírody, zvířecích práv, menšin, hladových Afričanů nebo těch autorských práv) jsou víc než na ochranu zaměření na mou peněženku a své bohulibé záměry hodlají provozovat za moje peníze. Ohánějí se přitom tím, že to dělají ve veřejném, tedy i mém, zájmu, a pokud nezaplatím, tak příroda zmizí, zvířata zhynou v bolestech, menšiny budou otročit na plantážích, hladoví Afričané se požerou navzájem a Madonna s Metallicou zchudnou. Asi nejvíc mě zaujalo to, jak se RIAA klepe strachy před šifrováním. A určitě nejen RIAA. Jsem přesvědčen, že je tu spousta dalších institucí (se státním aparátem a policií v čele), které mají žaludeční vředy z představy, že_poddaný lid_ se spolu baví – a oni nevědí o čem. Pokud se nemýlím, tak už nějaké pokusy zakázat nevolníkům používat šifrovací programy proběhly – samosebou ve Veřejném Zájmu</a>.
To, zda bude český internet úspěšný, je přímo závislé na tom, jak bude naplňovat potřeby svých uživatelů. Budoucnost českého internetu je přímo závislá na tom, jak se podaří českým tvůrcům a firmám přinášet a přizpůsobovat internetové služby českým uživatelům. Ne na jejich originalitě ani na místě jejich vzniku, ale na tom, jak jimi osloví české uživatele. Taková je tedy budoucnost českého internetu, jak ji vidím já: O krok, dva, tři za současnými světovými trendy, s malým trhem a relativně málo uživateli. Směr bude určovat svět; na českém internetu je, aby udržel krok a nabízel lidem zajímavý obsah a užitečné služby. Taková je jeho role, ne hledat originální řečení za každou cenu. A především by měl chtít být příjemným a pohodlným místem pro své uživatele. Budoucnost záleží na tom, jak se téhle role zhostí.