Ve svém dovolenkovém seriálu jsem se ještě nedostal k posledním dnům a k odletu, ale tohle bych měl asi zmínit hned a předběhnout.
Na letišti v Johannesburgu jsme měli asi tři hodiny času do odletu letadla směr Mnichov, a tak jsme si řekli, že se projdeme po „duty free shopech“. Jen tak, zabít čas, kouknout se, projít se…
Šli jsme a procházeli se asi dvě hodiny, a mně začalo být nedobře (to jsem ještě nevěděl že bude hůř, ale to sem nepatří). Prohlásil jsem, že dál už nejdu, že si sednu na lavičky před velkým obchodem se suvenýry, a tam počkám. A jak jsem dosedl, tak okolo projela dieselová lokomotiva a zatroubila. A za chvilku další.
I když tělo bojovalo s bakteriální infekcí a nemělo moc energie nazbyt, co by nechalo mozku, tak mi došlo, že dieselová lokomotiva v tranzitním prostoru mezinárodního letiště asi nejela, takže jsem se rozhlížel, rozhlížel – a našel jsem! Přímo v tom shopu u pokladen stál černoch s trumpetou a co tři minuty předváděl její zvuk zákazníkům.
Seděl jsem tam asi půl hodiny (nemohl jsem bohužel odejít, měli jsme tam meeting point), takže jsem si zvuku vuvuzely užil dosytosti. A chtěl bych říct všem, kteří si myslí, že „zvuk vuvuzely“ je něco jako bzučení roje včel, že se ale kurevsky mýlí! Ten zvuk je silou i lahodností připodobnitelný ke zvuku, který vydává klakson dieselové posunovací lokomotivy řady 742. Stoupněte si k němu na dva metry a poproste strojvůdce, ať zahouká – a získáte naprosto přesnou představu… Pokud jich je víc a jsou dost daleko, tak to možná může znít jako bzučení, ale rozhodně to není nějaká plastová frkačka z pouti.
(Což mi připomnělo, že jsem se chtěl zamyslet nad tím, jestli je dělání rámusu nějakým zvířecím pudem, jako „čím silnější hluk vydávám, tím jsem větší samec“, a pokud ano, tak jestli by se dala vypozorovat nějaká souvislost mezi touhou dělat rámus a intelektem, ale to si nechám na příště.)