Bylo nebylo… teda: bylo! O tom, jak starý notorik vodil intelektuálskou mládež za nos už třetím rokem!
V rockovém klubu v X. se na začátku 90. let scházely prapodivné existence. Kromě místních bigbošů, metlošů a starejch mániček taky studenti různých fakult, zběhlí studenti fakult, experimentátoři, mystici od Botiče, nevyrovnaní mládežníci, hledající smysl života a diskutující o buddhismu či neinstitučním křesťanství, zkrátka pestrá směsice individuí, kteří se vzájemně potkávali a hovořili spolu a excitovali se do takové míry, že scholastici bledli závistí a nad klubem se vznášel opar z piva, konopí, jodu a mystické atmosféry.
A v téhle atmosféře, kde mladí debatovali o Bohu a filosofii a absolutnu a Schopenhauerovi, notně přiživováni právě starejma androšema, kteří si tímtéž prošli už o dekádu či dvě dřív, se objevil starej Bary. Býval za bolševika lecčíms, především pak častým pacientem psychiatrické léčebny, kam se pravidelně ukrýval před policií, která ho stíhala za příživu. Své právo na pobyt v léčebně posiloval pitím a užíváním všeho, co bylo aspoň trochu psychotropní.
Když jsme se s ním setkali my, byl Bary už ve stádiu strašidla. Seděl u stolu na dvoře, pil pivo a huhlal, bublal a na lidi, kteří se mu znelíbili, řval. Po čase nás nějak přijal, takže po nás nic neházel, byl mírný a usmíval se. Běžné sezení vypadalo tak, že se čtyři mladí mystici bavili o nejnovějším trháku z Fišerova knihkupectví a vedle nich seděl Bary a pil pivo. Najednou se podíval na někoho ze společnosti a řekl třeba: „Máš to venku! Tam to je!“ A pak zase mlčel.
Fajn. Bůhví co se mu v kebuli honilo a bůhví co měl na mysli. My, cyničtější, jsme to měli za blábolení opilce, jenže to byste nevěřili, co takové výroky udělají s duší mladého intelektuála! „Tyjo, von má ten Bary pravdu! Ono je to všechno tam venku! Astrál…“ – a už to jelo! Z nedostatku jiných mystických impulsů se Bary stal pro tuhletu společnost něčím jako sádhuem, svatým mužem, a jeho pythické průpovídky byly bryskně zasazovány do filosofických konstrukcí. Když byl Bary fakt na šrot, tak už jen hýkal – ale jeho stupňované „ho ho ho HO HO HO HO!!!!“ se stalo obdobou buddhistické slabiky „Óm!“
Navíc kladl otázky, které si nezadaly se zenovými kóany. Věci neznalý cynik by řekl, že se kořalovi pomotaly dráty, ale v té době a v tom společenství byste na to taky koukali jako na zjevené mystérium.
Jak by napsal Michal Kašpárek, kdyby Barryho znal: „Stačilo mu dvacet sekund vaší pozornosti na to, aby vás dostal z ulity ontologického bezpečí…“
Budiž spravedlivě řečeno, že měl Bary i světlé chvíle, kdy téměř nepil, měl nad sebou nadhled, dalo se s ním zcela normálně bavit – měl velký přehled o rockové muzice, měl spoustu vtipných historek a díky svému životu neměl zábrany nazývat věci pravým jménem. Ovšem to nebyl pro bratry mystiky zajímavý.
Pro ně byl zajímavý, když blábolil.
Já sám jsem poměrně rychle okoral, přátelé intelektuálové mě zavrhli, že prý jsem se stal primitivem (stačilo odmítnout jít do čajovny a nad nekonečnýma řečma o tom, co prohlásil Buddha, si pohrdlivě odfrknout a utrousit „zas ty samý kecy“), takže jsem se další adorace svatého Baryho neúčastnil. Mohl jsem tak stát stranou a sledovat, jak se Bary někdy i baví tím, že je záměrně mate. Do té doby jsem si neuvědomil, jak snadno se může skupina nějak excitovaných lidí nechat ovlivnit až do té míry, že zcela vážně diskutují o útržcích vět zatemněné mysli.
A proč to píšu? Snad proto, že právě v přímém přenosu sleduju blahořečení ubohého z Rakovníka a nejsem si jistej, jestli mezi posmíváním se bláznům a adorací bláznů je nějaký významný rozdíl.