Jen holá fakta:
Energetická přenosová soustava není sak na elektřinu; je to vedení. Co do něj z jedné strany vstupuje, to z něj na druhé straně musí někdo odebírat. Nejdůležitější na řízení soustavy je balancování výkonu vstupujícího a odebíraného.
Pokud odběr stoupá, je třeba přidat další zdroje, a obráceně. Když není výkon vybalancován nebo když se prudce změní odběry či přítoky, nastává přetížení rozvodné sítě – jednotlivé zdroje ztrácejí synchronizaci, síť je rozfázována, teče jí obrovský jalový výkon, a nakonec se zhroutí a bezpečnostní prvky ji rozpojí. Nastává takzvaný blackout – a ten může nastat jak z nedostatku, tak z přebytku výkonu.
Nejrychleji dokážeme regulovat vodní elektrárny a elektrárny jaderné. Změny výkonu těchto elektráren se odehrávají v minutách. U uhelných jsou to až hodiny. Větrné a solární elektrárny jsou regulovatelné jen částečně.
U solárních elektráren je navíc problém s tím, že „se tam nic netočí“ a střídavý proud je vytvářen v měničích, které bohužel generují velké množství harmonických kmitů. Ty opět fungují jako jalový proud.
Evropské přenosové soustavy jsou propojené. Na naši tak mají vliv hlavně německá a polská soustava. Německé pole větrných elektráren už naší sítí několikrát mohutně zacloumalo.
Sečteme to:
-
Za poslední rok se do sítě připojilo velké množství téměř neřiditelných solárních elektráren.
-
Němci odpojují velmi dobře řiditelné jaderné reaktory.
Až přijde jasný slunečný den, tak bych nechtěl sedět ve velíně ČEPSu… Za těchto podmínek je blackout téměř jistý. Takový mnohahodinový výpadek v horkém červencovém dni, to bude rachot.
Být na trhu domácí jaderné elektrárny, už ji mám ve sklepě!
(Volně podle ing. Václava Nováka, CSc.)