Jen holá fakta:

Energetická přenosová soustava není sak na elektřinu; je to vedení. Co do něj z jedné strany vstupuje, to z něj na druhé straně musí někdo odebírat. Nejdůležitější na řízení soustavy je balancování výkonu vstupujícího a odebíraného.

Pokud odběr stoupá, je třeba přidat další zdroje, a obráceně. Když není výkon vybalancován nebo když se prudce změní odběry či přítoky, nastává přetížení rozvodné sítě – jednotlivé zdroje ztrácejí synchronizaci, síť je rozfázována, teče jí obrovský jalový výkon, a nakonec se zhroutí a bezpečnostní prvky ji rozpojí. Nastává takzvaný blackout – a ten může nastat jak z nedostatku, tak z přebytku výkonu.

Nejrychleji dokážeme regulovat vodní elektrárny a elektrárny jaderné. Změny výkonu těchto elektráren se odehrávají v minutách. U uhelných jsou to až hodiny. Větrné a solární elektrárny jsou regulovatelné jen částečně.

U solárních elektráren je navíc problém s tím, že „se tam nic netočí“ a střídavý proud je vytvářen v měničích, které bohužel generují velké množství harmonických kmitů. Ty opět fungují jako jalový proud.

Evropské přenosové soustavy jsou propojené. Na naši tak mají vliv hlavně německá a polská soustava. Německé pole větrných elektráren už naší sítí několikrát mohutně zacloumalo.

Sečteme to:

  1. Za poslední rok se do sítě připojilo velké množství téměř neřiditelných solárních elektráren.

  2. Němci odpojují velmi dobře řiditelné jaderné reaktory.

Až přijde jasný slunečný den, tak bych nechtěl sedět ve velíně ČEPSu… Za těchto podmínek je blackout téměř jistý. Takový mnohahodinový výpadek v horkém červencovém dni, to bude rachot.

Být na trhu domácí jaderné elektrárny, už ji mám ve sklepě!

(Volně podle ing. Václava Nováka, CSc.)