A nejen webem! Ptáte se, která to jsou? V abecedním pořadí: E, O, S!

Bylo to tuším kolem roku 2004, kdy si začali bloggeři poměřovat své PageRanky. Kdo měl pět, byl hodně dobrej, kdo šest, byl SuperStar a dostal cenu Zlatého Prokopa. Jenže za čas je to přestalo bavit, snad proto, že PageRank je běžnému bloggerovi úplně napytel.

V té době taky vystrčila růžky zkratka SEO</a>, Markem Prokopem krásně přeložená do podoby „Optimalizace pro vyhledávače“ (kdybych měl pětikorunu pokaždé, když Marek veřejně přizná, že to nebylo příliš šťastné, tak mám dneska – no, možná i dvacku!) O SEO se začalo mluvit, a jako pokaždé, když se o něčem mluví, tak i u SEO proběhl proces „zkriplení pojmu“. Totiž – věrozvěsti o SEO psali a vykládali, ale jejich výklady poslouchaly zástupy lehkookých čtenářů a jednouchých posluchačů, kteří si z toho celého vzali jen pár zkreslených, a někdy i zcela nesmyslných tezí. Nad nimi si pak postavili ponaučení – a to je to, co dneska známe pod pojmem praSEO.

Ultimátní praseotická teze zní: Je nutné být první v Googlu! Být první v Googlu je fáze 1, pak je fáze 2, no a fáze 3 je profit!

Jak toho dosáhnout? No, musíte mít vysokej PageRank! A toho se dosáhne jednoduše, pomocí těchto kroků:

  1. Musíte mít vysokou hustotu klíčových slov, pyčo! To znamená, že na stránkách řeznictví musí bejt v každý větě slovo „maso“ nebo „masný výrobek“, v titulku pak dvakrát
  2. Musí na vás hodně webů odkazovat. To se zařídí pomocí „registrací do katalogů“ a „PR články na PR webech“, popřípadě napíšete bloggerům a nabídnete jim „vysoce výhodnou výměnu odkazů“.

Vysvětlení, proč jsou oba tyto kroky v takhle holé podobě totální nesmysl nechám na jiných. Mě na nich zaujala jiná věc, totiž to, jak se dokázaly uchytit a co všechno zvládly zmrvit v rukou akčních střelců, lidí, kteří mechanicky aplikují poučky, aniž by se snažili o cokoli víc.

Když jsem před lety psal o tom, jak se státi kopyrajtrem, měl jsem zářné předobrazy Vomočila a Vogla, mistry hydratovaných PR článků. Jenže realita je mnohem horší… Hydratovaný styl se stal mainstreamem.

Stále častěji se setkávám s texty, kde autor naprosto tupě opakuje slova dokola a dokola. Dřív jsem si myslel, že to je znak nedostatečné slovní zásoby, jenže v poslední době se setkávám s lidmi, kteří to dělají, protože si myslí, že to tak má být! Že když píšou o vysavači, tak v každé větě musí být slova „vysavač“ nebo „lux“ nebo „elektrický pomocník pro úklid koberců a podlahových ploch“, protože prostě… protože! Aniž by znali zkratku SEO – nevědí, proč ta slova opakují; dělají to automaticky, poniváč to vidí v jiných textech a mají za to, že se to tak má.

Z hustých klíčových slov se tak stává stejný tik jako z provádění realizace a zajišťování provádění.

U toho druhého bodu mě zase překvapuje, kolik lidí považuje „sepsání hydratovaného článku a jeho umístění na PR weby kvůli odkazům“ za něco samozřejmého a diví se, že někdo může být proti. Nazval bych to kargokultickým počínáním, ale chybí tomu ten prvotní předobraz, který ukazuje, že to někdy někomu k něčemu užitečnému bylo.

Variace na diskusní obrat „kritici nám vlastně přivádějí další návštěvníky, buhehe, mamlasové!“ (zvaný též „všechkokotůfutrál“) tady říká: chachacha, vaše řeči o nesmyslnosti zápisu do katalogů jsou jen plky, důležité je, že my dokážeme ten web dostat na první místo v Googlu! A co? Pokud to není podpořené dalšími kvalitami, tak je to zcela zbytečné snažení, jalové jako běžešelemovací řůčovičky.

Jenže se z toho stalo něco běžného. Intenzita těhle úkazů přesáhla kritickou mez, za kterou si neznalí lidé říkají „Aha, asi se to takhle dělat má…“, a dělají to taky. Konformita a bandwagon efekt v praxi. Za chvíli „běžný uživatel“ neuvěří, že SEO je něco jiného než opakování slov a PR články, stejně jako málokdo z nich věří, že „empétrojka“ je něco jiného než krabička s konektorem pro sluchátka a že „blog“ není totéž co „zápisek“. Nojo, no…

Mimochodem, to téma „přitakání průměru“ si zaslouží ještě zopakovat. Rád bych to demonstroval na Životě v korporaci a na Padesáti odstínech šedé (obojí je přímo esence průměrnosti), a možná bych přidal zaplevelení jazyka švihadlovštinou a téma mikrofonové křeče jako ukázku toho, kdy by průměrné mělo zůstat průměrným. Tak určitě.