Jen je chvíli hezky, tak vylezou, nasednou do svých strojů a vyrazí na nákupy…

Kdybych nemusel, nevystrčím nos. Venku řádí jaro, v lidech, po zimě utlumených, jako by podpálili koudelku, takže všichni vylezli ven, rozkoukali se – a tradá nakupovat. Předvánoční magořinec v menším, tam by se dobrovolně vydal jen cvok. To si takhle při sobotě lebedím, ale pak otevřu ledničku, tam nic. Otevřu mrazák, tam skoro nic. Zmrzlá zelenina a led do pití. Běda mi, jestli nechci zahynout, musím se obrnit trpělivostí a vyrazit. Že já bloud… včera večer… atakdále, znáte to.

A tak jsem vyrazil po navyklé trase, čtyřproudou silnicí, a blížím se k prvním semaforům. Jedu v levém a vidím, jak před semaforem jede v pravém Fabie, dojíždí stojící auta, ale najednou šup, myška, a už stojí v levém. Ani si nebliknul. Dojel jsem ho, padla zelená, rozjeli jsme se, on si to tak jako šněroval mezi levým a pravým, nakonec to ale vypadalo, že zůstane v pravém, tak jsem přišlápl plyn (na tom úseku je 70) a plavmo jsem ho předjel. Za zatáčkou je padesát, navíc je to do kopce, tak jsem ubral, a najednou vedle mne vpravo řev týraného motoru a předjíždí mě Fabie… a jede stále rovně, což se v pravotočivé zatáčce rovná přejetí do levého pruhu…

Dře to těch sedmdesát, předjíždí vpravo jedoucí míchačku a zařadí se před ní. Hurá, říkám si, zmizí mi z dohledu a nebudu muset dávat pozor na to, co mu houkne v palici.

A blíží se místo, kde odbočím doleva. Silnice tam má tři pruhy – vlevo pro odbočení a dva průběžné. Najednou vidím, jak Fabie bliká doleva, přejíždí všechny tři pruhy a řadí se do toho levého. Předčasně jsem jásal! Dojíždím ho, přejíždím do levého odbočovacího, Fabie přede mnou už skoro stojí… a najednou její řidič strhnul volant doprava, vjel zpátky do prostředního pruhu a vyrazil do křižovatky. Ženská za mnou, co neodbočovala doleva, ale jela rovně, měla co dělat, aby do toho blba nenajela zezadu.

No nic, dobře to dopadlo, stojím v odbočovacím pruhu, přede mnou tři auta, za mne dojel nějaký Žigulík, čekáme, padla zelená a já vidím, jak druhé auto v řadě popojelo a prudce zastavilo. Aha. To mu to chcíplo, říkám si a vzpomínám na situaci, kdy to poprvé chcíplo na křižovatce mně. V takovou chvíli je každá vteřina jako hodina, protože – – – TÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ

A já si zase uvědomil, že z nějakého důvodu trouběj vždycky ti vzadu. Teď taky: Žigulista zuřivě gestikuloval a troubil. Upřímně nechápu proč.

Situace je jasná: Má se jet, nejede se, nejede ten přede mnou, ani ten před ním, já dopředu nevidím tak co? Tak zatroubím, protože si asi nikdo z nich nevšimnul, že mají jet, co? Zakecali se tam určitě a jen zdržujou… O bože, tuhle mentalitu miluju! Asi když nejedu a nejede ten přede mnou, tak k tomu je nějakej důvod, a v týhle situaci to může bejt dvojího druhu: Buď se něco stalo, spadla bába do vozovky nebo tak něco, anebo to tomu prvnímu chcíplo. Mnohem pravděpodobnější je varianta 2. Komu nikdy nechcíplo auto, ať první zmáčkne houkačku!

Tak, a teď mi řekněte: jak moc troubení urychlí proces nastartování auta? Myslíte, že tam ten řidič čeká, jestli to nenaskočí samo? Že se mu do startování nechce? Že si nevšimnul, že mu to nejede? Že by se v tu chvíli nejradši neviděl úplně jinde? Že je zkrátka z nějakýho důvodu nutný ho na to upozornit a vytroubit ho?

Ne, vepředu sedí v autě člověk, co se rozjel, ale málo přidal plyn nebo cokoli, prostě mu to chcíplo. A on teď horečnatě točí klíčkem, snaží se co nejrychleji nastartovat, zařadit a odjet, aby nezdržoval, a nějakej nedočkavec zezadu na něj troubí, protože to jistě dělá schválně!

Přitom jestli si někdo zasloužil vytroubit, tak to byl ten kokot ve Fabii.

Já vím, že jsou mezi náma lidi, co tuhle mentalitu mají. Co troubí na řidiče, kterým chcíplo auto. Myslím, že to je ta samá sorta, co nadává autorům, že jsou idioti, za každé překlepnutí, za každý omyl. Sami neomylní. Troubiči.

Všimněte si ještě takové věci… Dokud je zima, nevlídno, nebo když je hustá mlha, silný déšť, husté sněžení, cokoli, tak jsou řidiči neskutečně ohleduplní. Uhýbají si, pouští se, domýšlí, jak by se asi cítili na místě toho druhého, zkrátka když samotné řízení je o nervy, tak nepřidělávají nervy ostatním ani sobě. Ono taky do něčeho takového vyrazit, to chce řidiče aspoň trochu zkušeného a vyrovnaného.

Jen co je počasí, ve kterém zvládne řídit kdejaký trouba, tak taky kdejaký trouba řídí.