K náramku Mi Band se, bohužel, moje BlackBerry Z30 nepřipojí. Takže co s tím? Sáhnul jsem po telefonu od stejného výrobce, po jeho de facto vlajkové lodi Mi Note Pro. Jak se mi s ní funguje?

Jestli jsem měl překonat podvědomou averzi k čínským telefonům („levný a nekvalitně zpracovaný ohavný plasťák“, to přeci „všichni vědí“), tak jsem si asi nemohl vybrat líp.

Xiaomi Mi Note Pro je největší smartfon, jaký jsem kdy měl. Obrovský displej s úhlopříčkou 5,7″ (rozlišení 2K) určuje rozměry celého telefonu, a ten už mi v kapse nenechává moc prostoru pro cokoli jiného. Na druhou stranu je jeho tloušťka pouhých 7 milimetrů. Přední i zadní strana jsou kryté zakřiveným sklem, po obvodu je „zlatá“ lišta a obvyklá bižuterie: tlačítka na zesílení a zeslabení, tlačítko zapínání, konektor pro sluchátka, MicroUSB pro připojení k PC a pro napájení, mikrofon a slot pro dvě SIM. Ano, telefon je připraven pro dvě SIM karty, jedna je microSIM, druhá nanoSIM. Pokud přecházíte z jiného telefonu, můžete si vybrat, který slot vám „padne“, a karta bude brána jako jediná. Pokud použijete obě, bude telefon fungovat jako dualSIM. Tuhle funkci jsem ale netestoval.

Po prvním zapnutí a nastavení jsem trošku trpěl. Jak jsem psal – jsem zvyklý na BlackBerry a až když BB10 opustíte, tak zjistíte, jaká spousta skvělých nápadů je skryta v jeho UI a jak jednoduché a přirozené je jeho ovládání. S Miui, jak se jmenuje OS u telefonů Xiaomi, jsem lehce bojoval. Uvnitř je sice Android 4.4 a navenek to vypadá a funguje taky jako Android, ale upřímně: Android versus BB10?

Tak jsem telefon odložil s tím, že ho budu používat jen pro komunikaci s náramkem. Ale co čert nechtěl, za dva dny se mi na BlackBerry odporoučela dotyková vrstva na displeji a telefon začal předvádět nějaké divné ošklivé věci, jako že si třeba sám vytáčel kontakty, označoval soubory a spouštěl aplikace… Tak jsem, chca nechca, zaklel, přehodil SIMku do Mi Note Pro, a snažil se sžít.

První, co mě překvapilo, bylo, že tlačítko, co vypadá jako „menu“, nevyvolává menu. Vyvolá seznam spuštěných aplikací. Druhé překvapení: není nikde taková ta složka „Aplikace“. Všechny aplikace jsou vždy na ploše. Ale to jsou detaily, co člověk po čase zjistí.

Další výhrady, co mám k používání, jdou spíš na vrub Androidu jako takovému, než Miui či telefonu. Třeba klávesnice, která buď doplňuje tam, kde nemá, nebo se náhodně přepíná na jinou… Nebo to, že příchozí zprávy jsou na různých místech (ano, Hub z BlackBerry je naprosto skvělá věc, o které si uvědomíte, jak moc je skvělá, až když o ni přijdete).

Samotnému telefonu bych vytknul jen jednu jedinou věc, totiž ořezaná pásma na LTE (pouze 1800/2600). Mimo velká města se vám snadno stane, že místo LTE máte „Leda Tak Edge“ (tam, kde je pokrytí na frekvencích 800/900). Podle neoficiálních zpráv lze prý tyto frekvence „odemknout“, ale jak jsem se tak díval, tak tím vznikne extrémně nestabilní tamagoči.

Pro milovníky hulánovských recenzí dodám, že telefon má osmijádrový 64bitový procesor, 4GB RAM a 16GB úložiště, tedy dohromady 8 + 64 + 4 + 16 = 92, tedy je o 34 % lepší než aktuálně oblibovaný telefon Radka Hulána, což znamená, že je asi tak o 2,8 generace napřed.

Celkový dojem se skládá z několika faktorů. Zaprvé: Systém. Android. To je asi tak 70 % dojmu. Nad ním nadstavba Miui. Mě nijak neurážela a nepřipadala mi nijak omezující. Pokud vám Android vyhovuje, bude vám asi vyhovovat i Miui.

A druhá část, která spoluutváří výsledný dojem, je celkové zpracování a design. Tady musím sebekriticky přiznat, že se nekoná ani kousek plastu, nikde nic nevrže, nikde nic neodpadává ani nepřečuhuje a telefon v ruce sedí naprosto perfektně. Za 16 tisíc, což je aktuální cena v české distribuci, získáte opravdu solidní highendový telefon, na kterém jediné, co neznalého zaujme a překvapí, bude nezvyklé logo, nepodobné nápisu Samsung či LG…

(Díky Xiaomimobile.cz za možnost vyzkoušet si telefon i náramek)