Hrajete si i vy? Myslím počítačové hry? Ano? A je vám přes třicet? Ano? A není vám to divné? Nekoukají se na vás jiní divně?

„Hrát počítačové hry“ se bere pořád jako cosi, co přináleží spíš pubescentům. Pro dospělého člověka jako by to bylo něco nedůstojného, bezúčelné mrhání času, bezduché střílení či tak něco. Že je to totální konina víme; že hraní her cvičí mozek, postřeh, reakce, logické myšlení, že je aktivní duševní relaxací, to snad není zapotřebí dlouho vysvětlovat. To, že hraní je přirozené všem savcům, vidí každý, kdo má doma psa, kočku, morče, králíka nebo třeba prase. Pokud vás tedy hry baví, máte na ně čas, tak se nestyďte a hrajte (si). Je to rozhodně lepší, než sedět u televize, popíjet pivo a nadávat obrazovce.

(Jasně, jasně, sport je děsně ušlechtilý a kdo sportuje, ten neřekne sprosté slovo, jak bude povznesen. Hry jsou ale sportem pro mozek; zkuste to popřít!)

My, co jsme vyrostli na osmibitech, jsme brali hry jako součást koexistence s počítačem. Domácí počítač samotný byl hra, ať už se programovalo nebo hrálo…  Zestárli jsme, nějakou práci máme, rodinu a tak, ale spousta z nás si ráda hraje dodnes. Máme peníze, máme i čas, tak co si nehrát? Že se to krasomyslům nelíbí, to je jejich věc.

Problém je, co hrát. Protože hrajeme příležitostně, jsme takzvaní „casuals“, a podle obecně převládajícího mínění jsou pro nás vhodné hry jako Angry Birds, Travian, Farmville, jednoduché logické střílečky, hopsačky a hlavolamy.

Br!

Já vám něco povím – tyhlety hry jsme hráli před dvaceti lety na Amigách. Možná. Když to jinak nešlo. Proč bychom si dnes nemohli zahrát Mafii, Heavy Rain, L.A.Noire, Call of Duty, AC, Zaklínače a další „AAA“ tituly? Že jsme staří? „Jsi starý, tak cvrnkej ptákem“? Kdepak, jsme staří, ale nejsme senilní. Kupujeme si drahé přístroje, drahá auta, tak co bychom si nekoupili drahou hru, když nám dá třicet hodin intenzivní zábavy?

(Mimochodem, víte že v přepočtu „cena ku zábavě“ jsou na tom hry líp než kino, divadlo, televize nebo párty v klubu? Jen na okraj…)

Jediný problém je: jaké hry hrát? Herní průmysl chrlí jeden titul za druhým, my si o nich čteme recenze, koukáme na to a přemýšlíme: Koupit? Nekoupit? Nakolik se dvaadvacetiletý recenzent trefí do vkusu čtyřicetiletého hráče? I když se opravdu snaží poctivě?

Mně je osmatřicet a hraju hry. Občas jsem o nich psal, a chci o nich psát i dál. Udělal jsem si tedy na to vlastní web, který bych dnes rád uvedl z fáze zkušebního provozu do provozu ostrého (ano, budu ještě dolaďovat, pokud se mi něco znelíbí). Přivítejte Oldplayer.cz – zápisník starého hráče.

Oldplayer není herní magazín. Mohu si proto dovolit autorský luxus: Píšu jen o hrách, které mě zajímají a baví. Za svým doporučením si stojím. Nejsem nijak objektivní a hodnotím hry jen podle toho, jak se líbí mně – osmatřicetiletému hráči se slabostí pro příběh, rozlehlé herní světy, strategie, RPG a inteligentní či zábavné střílečky.

Nedozvíte se ode mne jaké technické nároky hra má, ani z jakých filosofických základů vychází, natož co udělali autoři před tím a jaké herní mechanismy z hry z roku 1992 použili. Tohle je mi totál egál. Mě zajímá jediné: Baví – nebaví! A o tom, co nebaví, ani nepíšu, protože nemám čas hrát hry, co mě nebaví.

Občas se na Starého hráče mrkněte, třeba objevíte tip na nějakou hru, která vás zaujme.

Technické PS: Web běží na WordPressu, hostovaném v novém PHP cloudu u Ignum. Statický obsah (texty, CSS, JS, obrázky, videa…) je uložen v cloudu u Amazonu a distribuován via CDN (takže by načítání mělo být poměrně svižné). Komentáře řeší Disqus. Použil jsem šablonu Oblivious. Web byl připravený za jediné odpoledne. Podrobnosti napíšu na Zdroják.