Dlouholetá praxe ve čtení komentářů lidu obecného mě naučila některým grifům, například rychlému rozpoznávání ovádů. Stačí okem přelétnout komentář nebo první dvě, tři věty (pokud tam nějaké věty vůbec jsou) a vím, jestli to má cenu číst, nebo jestli to psal frustrovaný šulín, s nímž nemá smysl ztrácet čas.
Ne, rozpoznávacím znakem není to, jestli souhlasí nebo nesouhlasí s mým názorem. Znám lidi, kteří se mnou nesouhlasí / se kterými nesouhlasím v mnoha věcech, a přesto si jejich názor rád přečtu, protože víte vy co? Protože nejsou frustrovaní šulíni. Jak se to pozná? No například už z formy komentáře.
Spolehlivým rozpoznávací znamením jsou vulgarismy. Vulgarismus lze použít buď s noblesou, nebo s „noblesou majitele polního autobazaru“. Noblesně umístěný vulgarismus zasviští, rozčísne vzduch a tne. Pokud ale vidím vulgarismus umolousaný, zoufalý, ukoptěný, je zle. (Napadá mě, že ve způsobu použití vulgarismů se zrcadlí mentální obzor mluvčího…)
Druhým spolehlivým rozpoznávacím znamením je slovní salát. Odstavec přes osm řádků jako jedno souvětí, kde autor skáče z tématu na téma jako koza na jarní louce, s originální interpunkcí (ideálně i se svéráznou typografií, vzor „mezera před čárkou“), s překlepy a pravopisnými chybami. Ano, může to být originální názor, jehož nositel se pouze nedokáže vyžvejknout. Empirická zkušenost ale hovoří jasně: Většinou to není originální názor, jen názor člověka, který se neumí vyžvejknout. O nic nepřijdu, když to číst nebudu.
No a třetím znamením, u kterého jdu „na jistotu“, jsou oslí můstky ke Klausovi / politice. „Nové vlakové soupravy, bla bla bla, bla bla, kLaus je zloděj a tunelář, ožebračuje nás, přivedl republiku na buben a do izolace, všichni se nám smějou, FUJ, absurdistán“ je pattern, který najdete na webech deníků v každé diskusi s minimálně deseti příspěvky.
Vím, vím – každý pravověrný intelektuálec musí vykonávat rituály a jednou za čas vyjádřit veřejně své znechucení a pohrdání Klausem, politikou, TV Nova, reklamou, marketingem, kapitalismem, Klausem, jadernou energetikou, úrovní novinařiny, českou malostí, Klausem, polistopadovým vývojem, počítačovými hrami, Facebookem, konzumní společností, úpadkem řemesel a Klausem.
A dohromady to celé dává jasný obrázek. Jakmile vidím slovní salát, vulgarismus a úkrok k politice, zkurvenému státu, „Čurácké Republice“ (dnes na Lupě), jak se někdo pohoršuje „co tu píšeš za nesmysli?“, tak opravdu nemá smysl číst dál. Ne, neochudím se o možná podnětný názor, zpětnou vazbu, o pohled z druhé strany, tomu věří jen romantici. Ušetřím si čas s čtením, dešifrováním a zoufalstvím nad hloubkou deprivace některých lidí.
Možná vám to připadá elitářské – zabývat se jen názory, jejichž formulace má nějakou úroveň. Říkáte si, že to je jako nebavit se s prostým lidem v hospodě a mluvit jen s lidmi takzvaně „na úrovni“. Ale víte co? Já do hospod nechodím a vybírám si, s kým mluvit a čí názory si poslechnout.
PS: „Klaus nechce už pětadvacet let odejít z politiky“, pravila před pěti lety jistá studentka – aktivistka genderová, ekologická, politická a jiná. Co dodat? Nic, leda: „Bůůůů!“
PPS: My si tu z toho můžeme dělat prdel, ale znaky deprivace jsou ve veřejném prostoru stále jasnější a viditelnější. Obávám se, že se tenhle pocit šíří, a pokud mám pravdu, tak teprve bude tanec. Až se tihle deprivanti „vzbouří“, bude zle. Ale to je na jinou diskusi.