(Pokud nevíte, co je to kažuál, anglicky casual, tak je to takový malý pštros s přilbou na hlavě, a z nějakého důvodu tak přezdívají nám, lidem bez beďarů s ukončenou školní docházkou, co nemají čas trávit denně hraním několik hodin, ale hrají jen pár hodin týdně.)

Spolu s několika oblíbenými autory herních magazínů, co čtu (to jsou ty, kde se šestnáctiletí netváří jako všeznalí recenzenti her a nepadají v nich slova jako „rotačák“), s několika dalšími lidmi, co nečtu, a s Tlamiczkou, kterou jsem poté číst začal, jsem se před pár dny zúčastnil, a to péčí svářeče kytarových strun Jardy F., jeho kolegy Mirka B. a herního pečovatele Slavomíra B., díky hoši, předváděčky nového horroru, totiž Dead Space 2. (Již brzy na vašich strojích.)

Jedničku jsem nehrál, přiznám se na rovinu, to mi nějak uniklo. Z žánru jsem hrál akorát F.E.A.R. a F.E.A.R.2, interně překřtěné na N.U.D.A. a N.U.D.A.V.B.R.N.Ě. (totiž jak známo – zpozarohuvyskakující příšerou sice lekneš, ale naprosto stejnými místnostmi, pospojovanými stejnými chodbami, a vypínačem od výtahu 3×3 pixely za fikusem leda tak otrávíš; po třetím levelu nasereš). Ale rád si nechám něco pěkného doporučit. Jarda už mi doporučil Saboteura, Dragon age nebo Mass Effect, takže věřím, že nedoporučí kravinu.

No, vypadá to že ne. Dead Space 2 jsem si na akci nezahrál – multiplayer je na mne příliš „běhej, střílej a řvi“, to je horror jak se školou na výletě, když se jde po dvojicích okolo lesa. Navíc jsem si připadal, mezi všemi těmi mladými nadějnými lidmi, jako mnohem starší než těch 72 let, kterých mi ve skutečnosti je (ale nevypadám, co? Já vím…), takže jsem se s jejich postřehy, trénovanými denním hraním, nechtěl měřit. Jsem přeci jen ten kažuál, takže si DS2 vychutnám po nocích, sám a v klidu.

Hra, alespoň jak jsem přes ramena hráčů viděl, působí jako o něco akčnější Mass Effect. Tedy s tím rozdílem, že v ME se na vás nikdo nevrhnul, neposadil se vám za krk a nevřískal…

Hm…

To tvůrci nikdy neletěli letadlem? Tohle nikoho, kdo párkrát cestoval, rozhodně nevyděsí. Leda tak šíleně nakrkne, takže by člověk serval pásy, utrhnul opěradlo i s palubním zábavním systémem a toho spratka sejmul ještě v uličce a přiškrceného šňůrou od sluchátek odvedl k rodičům, co VŽDYCKY sedí na druhé straně letadla, kde si čtou nebo spí, zatímco jejich vřískající parchanti běhají po eroplánu… Tohle je horror!

Tedy vlastně po pravdě řečeno – to BUDE horror! V DS2 na vás útočí zmutované příšery, a jednou z nich je právě vřeštící, ječící skákající a kopající dítě! Nemluvě o zvracejícím uřvaném opilci a o uřvané odbarvené matce na sociálních dávkách (tedy já vím, že to není tak úplně doslova, ale projektovat si je tam můžu) Takže DS2 má nejen příběh, logiku, mystiku a všechno to, o čem Jarda hovořil (kvalitní scénář, propracovaný svět, mytologii…), ale pro mne to bude i jako ze života.

Poslední hra, co byla jako ze života, byl Manic Miner! Takže se těším!

INFANTICIDÁÁÁÁÁÁ!!!!!