Na Lupě v komentářích ke svým článkům neodpovídám, je to taková dobrá zásada duševní hygieny. Ani bych to nečetl, ale pravidelně mi buď někdo pošle odkaz („a tohle jsi četl?“) nebo mi rovnou zkopíruje šťavnaté pasáže. Tentokrát mě ale zajímalo, jestli to víc schytává Patrick nebo já, tak jsem si to celé přečetl. Aniž bych si dělal přesnou statistiku, tak bych řekl, že to bylo zhruba napůl. Polovina souhlasila, že „virtuální svíčky“ jsou pokrytectví a kýč, druhá se přišla dohadovat o mrtvých dětech a Grudlovi. Nemá smysl odpovídat ani jedněm.

Přesto jsou ale lidé, u nichž víte, že nad věcmi přemýší. Třeba Kyklop. Jeho komentář byl k věci a zároveň nebyl, takže u něj jsem udělal výjimku a odpověděl mu. Samozřejmě – mailem. (Nevím jestli ještě platí ta adresa, kdyžtak Alézi promiň, jestli si to přečteš dřív tady.) A protože se mi ozvalo pár lidí s tím, že by si tedy rádi přečetli, co na jeho komentář říkám, tak:

V zásadě máš pravdu, jenže se mýlíš v jednom drobném detailu: nešlo mi vůbec o mrtvé dítě, a už vůbec ne o Davidův nevtip (jen jsem to nedostatečně zdůraznil). Pointa, která mnohým, a obávám se že i tobě, trochu utekla, byla někde jinde: v tom, jak je v lidské povaze zakódovaná kýčovitá touha veřejně se spoludojímat. Tohle společné dojímání s dalšími „my“ jde ruku v ruce s ostrakizací „oni“. A internet tohle všechno umocnil a usnadnil – v tom negativním slova smyslu. Lidem stačí kliknout – a ukážou tím, jak jsou „správně dojatí“.

Jenže tohle „dojetí“ nic nestojí. A lidi to vědí, což je vidět právě na intenzitě toho „rozhořčení“. Podvědomě předcházejí nepříjemnému dotazu na upřímnost svých citů tím, že spustí hlasitý boj proti ostatním; v bojovém ryku proti „oni“ se nikdo neptá na vady „my“…

Tohle jistě znáš – je to učebnicový příklad chování masy, a ty komentáře mi to opět potvrdily. Stačilo říct: „Vaše internetové dojetí je falešné a prázdné“.

A teď už jistě víš, o jaký detail mi jde. Na to, abych označil patetické dojímání „veřejnosti“ nad „veřejnými smutnými příběhy“ za falešné, nepotřebuju rodičovskou zkušenost – nebo se mýlím?

Doporučená literatura: Masa a moc, Psychologie davu, Dějiny třetí říše.