Ne, vážně: Nechci být laciný. Žádné citáty ze Snaživce napasované na jeho práci, žádné tlačítko, žádné ministerstvo… Kocáb je pro mne muzikant. A Výběr.
Výběr vydal v 80. letech dvě desky. Kdo je máte a znáte, tak se zkuste zamyslet… Určitě si toho všimnete.
„Včera ráno přišla zubatá“, „Kató masé žeágora…“, „Já jsem divnej patron, strašně divnej patron, ňákej hrabě X, miluju stesk“, „Krysy už jsou tady…“ Nebo „Tatrman u kanónu stál a pořád ládoval ty svý hořkosti“, „kdyby se tolik nesnažil“, „Smolař“, „Chvastoun“, „Člověk bez talentu“.
Tak co, máte to? Všimli jste si něčeho? Dejte si na jednu hromádku texty z první desky a na druhou ty z druhé. Nikdo ať se na mne nezlobí, ale ty první, to jsou kravinky, říkadla, dada, ty druhé jsou vážnější, kritičtější, jako by v nich autor nějak promlouval k dnešku… Je z nich cítit větší tepání do nešvarů a sdělování hlubších pravd o životě. Ta první, to je jen sranda.
Na první desku napsal většinu textů František Ringo Čech. Na tu druhou Michael Kocáb.
Posun od srandy k mentorování a kázání, to je posun od kašpárka Čecha k otravnému kazateli a napravovači hříchů Kocábovi.
Jednou jedinkrát mě jeho mentorování nevadilo: Když řekl to o vládě, kterou si národ zaslouží. Zbytek je – zpětně hodnoceno, tehdy jsem to hltal – docela plytké veršování o lidských neřestech a tepání do nich.
Sorry, ale to potom… To už je jedno velké Kocábovo kázání a mentorování, laciné jako pivní filosofování.
A to je pro mne problém s Kocábem. Není politik, ačkoli je velmi chytrý. Je muzikant, ale je mizerný textař. Je mentor tepající nešvary.
Někomu mentorování nevadí, někdo ho považuje za Hluboké Pravdy. Mě sere. Sorry.
Kató, Masé, Perpetula!