Když začaly blogy v ČR a bylo jich tu padesát, byl v módě takzvaný blogroll. Jo vy už nevíte co to bylo… No, to je ten seznam „oblíbených odkazů“. Tehdy to měli na blogu všichni, a všichni v něm měli všechny. Bylo nás pár, to se dalo uhlídat; sám jsem do seznamu přidával dva, tři blogy týdně. Byli jsme všichni „spřízněni blogerstvím“ a hlasatelé Správného Blogování říkali, jak je správné na sebe navzájem odkazovat, jak to vytváří kvalitní prostředí a „odkazový ekosystém“. Odkazovat na ostatní blogery patřilo zkrátka k bontonu.

O to větší tanec nastal, když někdo někoho z oblíbených odstranil. Taková věc se hned rozebrala na pěti dalších blozích („X už neodkazuje na Y, i toto!“), k tomu se vyjádřili i další („Q komentuje, že X neodkazuje na Y, i toto!, a já si o tom myslím toto…“) a pak následoval spot pana Y, kde psal: „X na mne přestal odkazovat, nevím proč“ / „X na mne přestal odkazovat, a asi vím proč“ / „X na mne přestal odkazovat, no to je ale ubohé!“ Někdy si přisadil i pan X a povyprávěl o tom, proč že neodkazuje na pana Y… No veselé to s tím blogováním bylo, aspoň, vy parchanti mizerný, vidíte, jak těžké jsme to my, průkopníci, měli!

Zkrátka na někoho NEodkazovat bylo porušení zásad slušné blogeřiny a následovala patřičná reakce kolektivu. Pak naštěstí vznikly další blogy a „odkazovat na Pixyho, Yuhůa a Prokopa“ přestalo být nezbytností a začalo být normální odkazovat jen na ty, koho člověk opravdu četl. Ale stačilo odstranit odkaz na něčí blog, a následovala otázka, po níž se ukončovalo přátelství, a ta otázka zněla: „Ty už nečteš můj blog?“ Přestat číst něčí blog bylo – no, něco jako rozchod. (A – ano, bylo to Troška na palici a poněkud hysterické.)

Pak se to uklidnilo a původní osazenstvo a prablogerstvo (včetně hlasatelů sluníčkové vzájemnosti a oteplovačů meziblogerských vztahů) si našlo jinou hračku – totiž Twitter. Zase hlásají bludy o tom, jak je slušné sledovat ty co sledují nás. Že to zlepšuje ekosystém. Že ti, co to nedělají, nerozumí principu twitterování. Že na Západě jsou v tomhle pochopení Twitteru mnohem dál (ustupte, asi vrhnu…) A jak na správném odkazování postavit byznys model. (Každým dnem očekávám termín „protwitterista“!)

Tihle hlasatelé vzájemných radovánek mají, alespoň zpočátku, silný vliv na utváření etikety daného média – jsou to early adopteři a jsou elokventní, takže snadno nakazí celou druhou generaci uživatelů, která tak žije ve světě „usměvavých vzájemností“, než jí dojde, že na Twitteru (dosaďte si cokoli) to je stejné jako v reálném světě: Nebudete kamarádi se všemi a potkáte lidi, s nimiž je lepší vyběhnout než se marně snažit vyjít.

Nevěříte mi? Zkuste si dva, tři lidi zablokovat. Okomentují to, jiní okomentují jejich komentář, a garantuji vám, že se o sobě dozvíte spoustu zajímavého. Ale můžete být klidní – jsou to akorát ublížené kecy lidí, přesvědčených o tom, že jste povinni s každým vycházet a diskutovat – vždyť jsme přeci všichni Twitteristi!

(Prosím alespoň tři followery, aby mě po přečtení tohoto textu zablokovali, slibuji, že si toho ani nevšimnu!)