Tedy – ony mají takzvaná „nová média“ spoustu problémů, a o některých ještě ani neví. Ale jeden je zásadní…
Totiž ten, že se do jejich tvorby pustili všichni. Někteří se po čase nějaká ta pravidla mediální práce doučili, ale mnozí… jak to jen říct… zkrátka prohlásili svou neznalost za přednost, co jim dává možnost nezaujatého, nezkostnatělého myšlení, které později obrátí celý svět médií vzhůru nohama a posune ho do jednadvacátého století.
Jasně, možná, proč ne.
Jen mi trošku připadá, jako by neustále objevovali nová paradigmata a nové modely nové žurnalistiky, protože ty, které objevili, zatím většinou moc nefungují – tedy pokud za „fungování“ neprohlásíme „čtenářskou pozornost“. Moje kacířská domněnka je, že problém je v tom, že věrozvěsti nové doby jaksi zapomněli do nových modelů vsunout stará elementární pravidla, základy řemesla, takže jsou odsouzeni k tomu vynalézt je znovu. A budou vznikat další a další modely, až někoho napadne vrátit se k základům a rozšířit je o ty nové možnosti, co jsme objevili na cestě pokusů a omylů…
Možná to tak ale musí být. Každá nová věc si musí projít starými chybami.
PS: já vím, jsem typický novomediálník. Budiž mi k dobru přičteno, že tenhle názor zastávám konzistentně už dlouho, doložitelně od doby duelu s Tomášem Bellou na téma „Potřebují nová média nový etický kodex?“ Pořád si myslím že ne, že ten staromediální je dostatečně dobrý. Stačilo by se k němu vrátit. A prospělo by to nejen novým médiím, která to potřebují jako prase drbání, ale i některým starým… že?