Seděli jsme s Honzou S. v jeho kanceláři a on se mě najednou zeptal: „Hele, tys psal ten článek nějak jako – naštvanej?“
„Ne, proč?“
„No žes tam psal, že vztahy byly korektní…“
Podivil jsem se: „No a nebyly snad?“
„No byly… ale takhle se to píše, když nejsou!“
Polkl jsem…
„Nebo to s tou dohodou,“ pokračoval Honza. „To zní jako že jsme tě vyhodili!“
„Jak – vyhodili?! Jasně jsem napsal, že jsme se dohodli na konci spolupráce…“
„No to se právě píše, když někoho vyhoděj, že se dohodli na konci spolupráce… A pár lidí se mě na to tak ptalo, že to tak pochopili…“
Nojo, ale co jsem měl napsat? Chtěl jsem odejít, oznámil jsem to v lednu vedení a řekl jsem, že nepokládám na stůl výpověď, ale chci se dohodnout, jak to celé ukončíme. No a dohodli jsme se, kdo bude potřebovat kolik času na co, a že se v nějakém limitu domluvíme.
Vztahy byly korektní. Chvílema jsme se navzájem vytáčeli, ale vždycky jsme nakonec našli způsob, jak se domluvit. Jak to nazvat jinak, než „korektními vztahy„?
Ale prej tam mezi řádkama někdo mohl číst něco jiného.
Já vím, jsou lidi, co pořád čtou mezi řádkama. Čtou bílej papír místo slov. Napíšu: „Spolupráce byla skvělá…“ a někdo přijde a zeptá se mě: „To jako že to nestálo za nic?“ Božemůj, ty to vidíš! Přeci kdyby stála za pendrek, tak napíšu „stála za pendrek“! A víte co je zajímavé? Že by nikoho nenapadlo přijít a zeptat se „To jako že byla skvělá?“
Co to je, do pytle, za myšlenkovou soustavu, kde se pochvala čte mezi řádky jako pohanění, a pohana je stále pohana? Jak chcete někoho pochválit? Leda že byste nechválili… Oh, wait… 😉
Jsem svobodný člověk a nikdo mě nenutí, abych svoje negativní vyjádření nenapsal napřímo (to jen někteří se z toho mohou zvencnout a lají mi do škarohlídů). Nemám potřebu psát obezličky a „naznačovat mezi řádky“. Mám to tak mnohem, mnohem jednodušší!
A co vy? Pořád ještě hledáte ve slovech něco, co v nich není, a přemýšlíte nad tím, že „to tak přeci není samo sebou“ a že autor jistě chtěl napsat něco jiného, ale nemohl?! Tak se na to už vyserte, prosímvás!