Objevil jsem lotyšské vtipy. Říká se jim „lotyšské vtipy“, ale nemají nic společného s Lotyšskem a není v nich nic vtipného. Jen zima a brambory. A ty brambory jsou vlastně kámen…
Vtipy o Židech v koncentráku neshledávám vtipnými už někdy od třetí třídy. Ale lotyšské vtipy jsou jiné. Nevtipné. Smutné. Tragické. Nejsou k smíchu a nejsou pro každého. Pravděpodobně se vám nebudou líbit.
Nejvíc se jim blíží ten klasický, jak se Angličan, Francouz a Rus baví o tom, co je největší úleva po práci. Angličan za největší úlevu považuje, když si po práci zajde do svého klubu, napije se whisky a přečte Timesy. Francouz za největší úlevu považuje láhev vína u milenky v posteli. A Rus vypráví: „Jdu z práce domů. Sedím, čtu si Pravdu. Pak jdu spát. A ráno ve čtyři někdo bouchá na dveře. Jdu otevřít, a tam jsou dva chlápci v dlouhých černých kabátech. Jeden z nich sykne: Ivan Vasilič? A já řeknu: O patro níž! To je, pánové, ta největší úleva!“
Chlapi v dlouhých černých kabátech, o nichž se nemluvilo. Lidi, co zmizeli… Hlad a bída. To jsou kulisy, ve kterých se odehrávají syrové historky „lotyšských vtipů“.
Lotyšský sedlák povídá synovi: „Mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.“
„Jaká je ta špatná?“
„Přišlo Politbyro a zabilo matku.“
„A ta dobrá?“
„Tvoje slza osolí zemiak.“
Ale není zemiak, je jen mrazivá zima, halucinace z podvýživy a smrt.
Ne, tohle není směšné, ani vtipné. Přesto to má nějaké vnitřní kouzlo, jako povídky Daniila Charmse, jako Solženicynovo dílo, jako Moskva-Petušky…
Přichází Lotyš do baru: „Jednu vodku!“
„Ale to není bar, tohle je policie!“
„Aha, tak teda moje žena byla znásilněna.“
Oba mají halucinace z podvýživy. Není to ani policie – je to gulag.
Nevím, co se dělo ve třicátých, čtyřicátých a padesátých letech v Lotyšsku, ale asi se to moc nelišilo od jiných zemí, co měly to štěstí stát se předvojem dělnické třídy bok po boku Rusku: poruštění, hladomor, likvidace celých skupin obyvatelstva, pracovní tábory, strach, bída… Někde jsem četl ironickou poznámku, že „Lotyšský úředník byl buď mrtvý, nebo v gulagu…“ Tam by se možná daly vystopovat tyhle historky.
Tři Lotyši se vychvalují svými syny: „Můj syn je voják, může znásilňovat, kolik bab chce.“
Druhý: „Můj syn je rolník, může sníst zemiaků, kolik chce.“
Třetí povídá: „Můj syn je mrtvý, jeho trápení je u konce.“
Řeknou mu: „Ty jsi vyhrál nad námi.“
Ale všichni jsou smutní.
Lotyšské vtipy mají několik hlavních rolí. Je to Lotyš, pak Voják, Zemiak, Politbyro, Gulag, kámen, zima, podvýživa a tma.
Politbyro organizuje obrovský závod o zemiaka. Skupina lotyšských chlapů se chystá na začátku trati ke startu. Rozhodčí z politbyra vystřelil. Závod odstartoval. Lotyšští chlapi běží.
Už jsou skoro v cíli.
Rozhodčí z Politbyra střílejí do chlapů. Chlapi padají k zemi a pomalu umírají. Jejich trápení končí. Není závod. Není cíl, není zemiak. Je jen bolest, mráz, halucinace z podvýživy a nepovedený pokus o útěk z gulagu.
Chlapi v závodu zvítězili.
Přečtete jich deset, a najednou na vás padne tesknota a tíseň a zima a tma…
Chlap vyhrál v lotyšské loterii. Tu samou noc pak umřel.
Ve skutečnosti neumřel.
Je velmi smutný.
Nakonec se rozesmějete, ale není to smích zlomyslný, není to smích veselý, ani úlevný. Je to jen obrana proti absurdnu. A pokud víte, tak je to absurdno, které mrazí.
– Jak dostaneš jednorukého Lotyše dolů ze stromu?
– Nejsou jednorucí Lotyši. Blázníš? Všichni přemístěni do Centra pro Velké Poklidné Fyzické Přeřazení. Neptej se.
Někdy až bodá… to když člověku připomene, že některé věci nejsou tak dávné.
– Proč se šestka bojí sedmičky?
– Sedmička má mnoho přátel v politbyru.
Nejsou tu žádné vtipy. Jen zima, tma a politbyro.